FANFÁRIE
Rok vydání: 2010
Nakladatel: Edice ČT
Miloš Kratochvíl
ilustrace: Lucie Dvořáková
Ukázka:
První Skákací zákon
„Za panování Fanfáry Sedmikrásné se ve Fanfárii žilo sedmikrásně a vesele,“ četla Majda. „Ale i tam, kde je pořád veselo, se vždycky najde někdo, kdo se vyspal do zamračena a na všechny kolem jen mručí, vrčí a prská. Nabručenost je protivná, ale je i nakažlivá. Jako třeba rýma. Takže od jednoho bubáka se mohou nakazit všichni okolo!“
„To platí i tady u vás,“ přerušil Majdu František.
Majda přikývla a četla dál: „Král Fanfár Chytrolín byl ale původním povoláním vynálezce věcí užitečných. A tak si řekl, že proti nabručenosti a nebezpečí nákazy Fanfárie špatnou náladou musí něco vymyslet. A Chytrolín to vymyslel!“
„Ano!“ vykřikl František, dvakrát tleskl a vyskočil. „Hned v prvním roce panovaní vydal své slavné Skákací zákony!“
„Skákací zákony?! O takových zákonech jsem nikdy neslyšela,“ podívala se na Františka nedůvěřivě. „Zase si ze mě děláš legraci, co?“
Když Majda tohle řekne a takhle se zatváří, je hodně těžké jí to vymluvit. František tedy na slova nespoléhal. Chytil ji za ruku: „Až řeknu Hop, tak oba vyskočíme. Ale dívej se při tom do knihy! Takže se připrav: hej – hop!“
A byli ve Fanfárii!
V malém městečku poskládaném z pestrých barevných domků. Ulice byla plná usměvavých skřítků, vesele se zdravili, mávali i na Františka s Majdou – a najednou: dup, dup, dup… Proti nim skákal po jedné noze zamračený skřítek. Ulice byla v mžiku prázdná. Skřítkové se rozprchli jako když myši zaslechnou kočičí mňouknutí.
„Co se to děje? Toho skřítka asi bolí noha. A všichni utekli, místo aby mu pomohli?!“ dopálila se Majda. Ale František byl taky pryč. Schoval se v bleděmodrém keři a vystrčil z něj jenom nosík: „Nebolí ho noha. Má špatnou náladu!“
Zamračený skřítek proskákal kolem Majdy a jen zahnul za roh, ulice byla zase plná života, hemžení a smíchu jako dřív. „Co to mělo znamenat?“ zeptala se Františka, který už stál vedle ní.
„Podle Chytrolínova prvního Skákacího zákona musí ten, kdo vstane se špatnou náladou, ihned začít skákat po jedné noze,“ poučil Majdu.
„Františku, co je to za nesmysl?“ ťukala si na čelo Majda. „Proč se má se špatnou náladou skákat po jedné noze? K čemu je to dobré? Jak to někomu pomůže?“
„Jak? Jak? Nevyptávej se a zkus to,“ řekl František.
Majda se ušklíbla. „Mám skákat po pravé nebo po levé noze?“
„To je fuk. Můžeš si vybrat,“ pokrčil rameny František.
Majda dvakrát poskočila a skřítkové se rozprchli. Zůstala na vymetené ulici jenom s Františkem a bylo jí tak nějak všelijak z toho, co usměvavým Fanfárům v tom hezkém barevném městečku provedla.
„Když někdo skáče po jedné noze, tak ho všichni už zdaleka vidí a klidí se mu z cesty. O setkání s mrzoutem, jak známo, nikdo nestojí,“ vysvětlil jí František. „A nikdo se nechce mrzoutovou špatnou náladou nakazit.“
„Ale já jsem přece špatnou náladu neměla?“ rozhlížela se Majda po prázdné ulici.
„Jenže to nikdo nemůže vědět a na dálku se to nepozná. Každý jen vidí, že skáčeš, tak se radši ztratí.“
„Teď bych se taky nejradši ztratila, když jsem tu udělala takovou ostudu,“ špitla Majda.
František jí podal ruku a zavolal mezi barevné domečky: „Promiňte, skočíme už jenom jednou!“ A tím jedním hopsnutím vyskočili ze strakatého městečky i z knihy o Fanfárii do Kouzelné školky.