Františkovy pohádky z Kouzelné školky
Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2006
Autor: Miloš Kratochvíl
Ilustrace: Lucie Dvořáková
Kniha získala Výroční autorskou cenu nakladatelství Fragment 2006
Ukázka:
Jak šla Nuda do světa
Jednou v úterý to vypadalo, že se Františkovi do ničeho moc nechce.
Majda se polekala, jestli nebude nemocný. Musel na ni udělat „á“, ale žádnou nemoc mu na jazyku neviděla. Když i teploměr ukázal, že je všechno v pořádku, napadlo ji, že by v tom mohla mít prsty nuda. Skřítkové ve Fanfárii nudu neznají, a tady před ní Františka nikdo nevaroval. Tak to rychle napravila.
„Budeš sluníčko!“ posadila žlutého skřítka na oblohu nad Kouzelnou školkou.
František jen vykulil oči, kam Majda tak rychle zmizela. Ale hra je hra a hrát se musí poctivě. A když Majda řekla, že má být sluníčko, tak se František rozzářil, otevřel oči dokořán, díval se z výšky do všech stran a po celém světě.
„Podívejme, kdo se tam dole plouží?“
Podivná postava šedivě mlhavá, na botách bláto všech louží…Ospalým hlasem volá na Františka: „Jsem Nuda. Sluníčko, pojď si se mnou hrát.“
„A jak?“
„Jak? No – nijak,“ zívla. „Budeš mě hřát, já budu spát… Nebudeme dělat nic. Co chceš víc?“
„Jak může někdo tohle navrhnout sluníčku?“ nevěřil svým uším František. A jako správné sluníčko odpověděl: „Máš rozum?! Co tě to napadá? Sluníčko přece vychází a zapadá! Musím se koulet oblohou… Všude na mě čekají, radostně mě vítají. Nesmím zůstat stát. Každý se chce hřát!“
Nuda tedy zavolala na vítr: „Větře, stůj. A přestaň foukat. Budeme se jen tak koukat…“
„Blázníš?“ zasmál se vítr. „Musím pořád vát, mraky stěhovat, čechrat stromům koruny, v komínech houkat… Už bych nebyl vítr, kdybych přestal foukat!“
Vítr uletěl.
Po větvích stromu hopsal ptáček.
„Ahoj, ptáčku. Já jsem Nuda. Nech toho spěchu. Sleť sem do mechu. Nebudeme dělat nic. Zítra, ani za měsíc…“ lákala ho.
Ale ptáček zaštěbetal: „Copak to jde?! Musím přece stavět hnízdo! Přivést na svět holátka, vychovat z nich ptáčátka, naučit je lítat, zpěvem sluníčko vítat!“
„Zase to sluníčko…Se sluníčkem nic není…“ houkla Nuda a šla hledat, komu život změní.
Obešla půlku světa, čím dál víc šedla zlostí, že má každý naspěch a fůru povinností. Vzteky jí přeskakoval hlas. Vždyť nikdo ani neměl čas vyslechnout, o čem vypráví. Brouci zmizeli do trávy, včely uletěly… Proč by prý měly přemýšlet, jestli je baví dělat med? Co je potřeba, to se udělat musí!
Taková slova Nudu dusí. Zhasínala v ní naděje, že u někoho uspěje – když potkala hloupého Honzu. Šel hledat štěstí. Ale protože ho nohy bolely, sedl si na mez pod planou jabloň.
„Děláš dobře, Honzo,“ přisedla si k němu Nuda. „K čemu spěch? Pohov si. Druhým ho nech. Vidíš, jak všechno kolem pospíchá a lítá? I štěstí lítá zrovna tak. Je jako poplašený pták. Jen hlupáci se za ním pořád honí. Ty odejdeš a ono se uhnízdí tady na jabloni?"
„Honzo, zvedni se a běž! Co ti říká, to je lež!“ křičel František z oblohy.
Ale Honza ho neslyšel.
Možná ani slyšet nechtěl. To, co říkala Nuda, se mu líbilo víc.
Zůstal sedět s Nudou na mezi. S rukama v klíně lelkoval líně, zíval, dřímal, o nic už se nezajímal.
„Tak se Nuda zachránila na světě,“ objevila se najednou pod zamračeným sluníčkem Františkem Majda a sundala ho z oblohy. „A od té doby se drží už jenom mezi lidmi. Ví, že vždycky naláká nějakého hlupáka… Takže pozor na ni, Honzové! Ale i Michalové, Andulky, Moniky, Zuzanky, Péťové… i ty, Františku!“
Vběhli spolu do Kouzelné školky, František uklidil všechny barevné kostky a Majda napsala na tabuli:
NUDA JE OBLUDA!
Proč to tam napsala? Přece proto, aby vám to nezapomněla říct!