MILOŠ KRATOCHVÍL: INSPEKTOR VOGO
UKÁZKA Z KNIHY
Dospělí prostě občas lžou a vydávají své lži za pravdu.
Poprvé to Oskarovi došlo, když se dozvěděl, že čápi jsou stěhovaví ptáci, co od nás odlétají koncem srpna do Afriky a zůstávají tam až do března. Z toho usoudil, že tím pádem nemohou nosit děti, jak mu tvrdila maminka. Kdyby děti nosil čáp, tak by se v Africe mohli rodit černoši jen na podzim a v zimě a děti u nás jenom od března do srpna! A jak to, že on se narodil v lednu, kdy u nás žádného čápa nenajdete?
Napadlo ho, že to s dětmi musí být nějak jinak. Jak, to mu druhý den ve školce vysvětlil Dežo. Dežo sice neuměl žádnou básničku o čápovi, ale o tom, jak přicházejí děti na svět, toho věděl překvapivě hodně.
Když se Oskar v první třídě naučil psát, začal si zapisovat do notýsku všechny odhalené lži, kterými dospělí děti krmí. Hned pod zápisem o čápovi bylo: Koprovka je hnusná, a né že ne!
Dále:
Ježíšek není! Ale je mi to fuk, hlavně že jsou dárky.
Mikuláš je přestrojený pan Jeřábek a čert je buď Werner, nebo Tichý, podle toho, kdo má čas.
Pohlavek není důkaz, že to naši se mnou myslí dobře, zmrzlina jo.
Když dostanu špatnou známku, máma mi řekne, že jsem lajdák, a zakáže mi Xbox, komp i televizi. Ale když připálí omáčku, tak si do lajdáků nevynadá a nezakáže si seriály v televizi. A ještě navíc mě to nutí jíst a dělat, že to není tak hrozný.
Nevím, proč mámu vytáčí, že si s Matouškem a Bláhou říkáme vole. Řekne vždycky: „Copak vypadáte jako volové?“ Ale tátu nikdy neokřikne, když panu Hrdličkovi a panu Baumanovi říká kluci, i když jsou starý a pupkatí a klukům se podobají asi tak stejně jako my volům.
Když táta řekne: Jdu na jedno, vypije v hospodě vždycky nejmíň tři piva. To já počítám do tří bez chyb už od první třídy.
Objevily se tam ale i pozoruhodnější úvahy o lžích a nespravedlnostech.
Například: Když mi v matice vyjde 23 namísto 20, vzteká se máma, že je to špatně, ale když jde koupit dvacet deka salámu a prodavačka se zeptá, jestli to může nechat, když je toho o tři deka víc, řekne: „To je v pořádku.“
Táta s mámou si za všechno můžou sami. Kdyby nezestárli, chápali by mě mnohem víc a neříkali by, že zlobím.
Když dospělí něco nechápou, řeknou, že je to pitomost.
Zápisů v notýsku přibývalo, jak Oskar postupem času sbíral důkazy, že se dospělým nedá věřit úplně všechno, že dost často dělají, že mají pravdu, i když ji nemají.
Oskar Benda možná toužil po pravdě víc než jiní. Začal cestu k ní hledat. Cestu rychlou a spolehlivou, aby nemusel čekat, až bude dospělý. Navíc ho napadlo, že ani jako dospělý právo na úplnou pravdu doma získat nemusí, protože rodiče budou vždycky o něco dospělejší, než je on. Usoudil, že tohle se dá vyřešit jedině tak, že přestane být klukem Oskarem a stane se někým jiným.
