Miloš Kratochvíl
UKÁZKA Z KNIHY:
Sudička Žofie měla napilno. V zemi krále Arnošta se narodila princezna Kristýna a v sousedním království vrněl v kolébce princ Šimon, syn krále Ondřeje, dědic trůnu a budoucí panovník. A dát tenkrát, v dobách králů, někomu sudbu, to nebylo jen tak! S tím byla veliká práce!
Dobrá sudička si musela prohlédnout miminko, zhodnotit celou rodinu, chytrost a ctižádost rodičů, bohatství a velikost moci, všechno vynásobit nebo vydělit tajným číslem náhody, dát z toho dohromady sudbu, zveršovat ji, zarecitovat, vyhotovit písemně, aby to bylo jednou provždy černé na bílém, a ještě se pod to čitelně podepsat. Kdyby něco nehrálo, aby se vědělo, u koho si stěžovat, nebo alespoň kdo to zavinil.
„Tobě, má princezno, chci popřát od srdce ženicha moudrého nad všechny mudrce!“ zašeptala Žofie nad kolébkou princezny Kristýnky a ta se rozplakala. Možná štěstím, možná měla hlad nebo byla počuraná, to se neví.
Princeznin pláč probudil její chůvu a chůva se musela štípnout, aby se utvrdila, že už nespí a že ta bytost v dlouhých krajkových šatech se závojíčkem a paraplíčkem je opravdu sudička. Sudičkovské povolání vykonávaly většinou shrbené babičky v šátcích, ale tohle byla nóbl dáma se vším všudy. A ještě to Kristýnce tak úžasně předpověděla!
“Krásná sudičko,“ udělala na ni prosebné oči chůva. „Vedle spinká můj syn Honza Holota, nemohla byste mu taky předpovědět nad postýlkou pár hezkých slovíček?“
„To nejde,“ ohradila se Žofie. „Jsem sudička pro prince a princezny a vyšší šlechtu, Holotu nemám na seznamu a pospíchám k princi Šimonovi!“
„Pro jednou byste snad mohla udělat výjimku,“ nevzdávala se Holotová. „Kluk bude mít radost, až mu budu vyprávět, jak měl krásnou sudičku. Vážně vám to moc sluší!“
Tohle zabralo. Žofie vešla do prosté komůrky. Čisto a teplo tam bylo, ale žádný přepych. Honzík spal jako dudek a tvářil se, že spát je ta největší slast. Když to sudička viděla, vzdychla: „Pro tvoji lenost i rozum by byl těžký…“
„Propána, nekažte mu život!“ zamračila se na ni Holotová.
Sudička se to tedy pokusila zachránit, i když trochu neohrabaně a vinou spěchu i zmateně. „Přesto však neoblékneš kabát z ostudy. Až slezeš z pece a půjdeš kousek pěšky, pak pohneš Honzo, královskými osudy!“ …
(z pohádky Omyl děda Vševěda)